Vhodné ke zhudebnění

U Prašné brány padaly z nebe mýdlové bubliny.
Bylo to jak němohra, kterou rušily jen děti, co tady nejsou od toho, aby byly potichu, i když si to mnozí dospělý myslí.
Postávaly tam automobily k projížďkám po Praze, takové ty nakašírované kopie veteránů, do kterých si sedají lidé, co chtějí být vidět.
My se sousedem bychom v nich vypadali jako blbci.
Jak nevěsty, co jim utekl ženich od oltáře, které se chtějí podělit se svojí bolestí.
Já měl jen chuť si položit tvář na tu mohutnou stavbu, co už toho tolik prožila.
Soused to na mě viděl a řekl, že příště mi vezme rybářskou židličku, abych si tady mohl dřepnout.
„Jo,“ řekl jsem a on sáhl do ruksaku, co jsem měl na zádech a načepoval si z termosky do sklenky grog, co namíchal na cestu.

„To je podfuk,“ řekl jsem sousedovi u staronové židovské synagogy.
„Co?“
„Ta synagoga je hrozně malá.“
„Na fotkách je všechno velký.“
„Na tu půdu by se jim Golem ani nevešel,“ řekl jsem mezi postávajícími hloučky turistů, kteří měli svoje průvodce s deštníky.
Poprvé jsem si letmo uvědomil, jak to asi znělo v Babylonu, když došlo k zmatení jazyků.
Ta věž byla určitě taktéž přeceňována.

„Trochu mi tady chybí pan Tau,“ řekl jsem, když jsme se opírali o zábradlí v Kozí uličce, kde si soused čepoval další skleničku z ruksaku na mých zádech.
„Jo. Máš pravdu. Budeme na suchu.“
„Už vím proč jsi mě vzal sebou. Ty jsi potřeboval mulu,“ zahlásil jsem a přemítal nad vzkazem na zdi, který tam někdo napsal křídou.
SRAZ U SV. JAKUBA. V PONDĚLÍ V OSM. VONTOVÉ.
Zase jsem něco prošvihnul.

PS.
Nikdo vám neřekne pravdu.
A já to chápu.