Nikdo není definitivně dospělý

„Zkusím ještě jednou přelézt plot. Ožehnout se minulostí pohybu.“
„Ty jsi nikdy nesportoval,“ řekl kategoricky soused. „Jenom jednou si zahodil disk, co se ti někam zakoulel, a pak jsi se potápěl v rákosí, když tě honili policajti. To je všechno.“
„A není toho dost?“
„Na olympiádu by ti to nestačilo.“
„Olympiáda? To je ta parta marodů, co se jednou za čtyři roky sejde a snaží se, aby je nečapli při dopování?“
„Jo. To jsou oni.“

„Nikdy jsem neměl rád cirkus,“ řekl jsem sousedovi a on mě hned natřel, že to je proto, že jsem vesničan.
„Proč ne?“ kývl jsem hlavou a pokračoval.
„Bál jsem se těch sedadel, tedy těch mezer mezi nimi, jak to bylo vejš a vejš. Bál jsem se, že propadnu a nějakej cirkus mě mohl bejt ukradenej.“
Soused se rozzářil.
„Víš, že na to jsem úplně zapomněl. Máš pravdu. Na to si taky vzpomínám,“ a teď zase kejval hlavou on.
Často se shodneme, ať už jdeme jakoukoliv cestou.

Soused mi řekl, že ho mrzí, že nevěděl, že umřel Smoljak v kladenské nemocnici.
On zná totiž ředitele té nemocnice.
„...a tak bych ho požádal, abych směl Smoljaka navštívit a podat mu ruku, a nějak mu vyjádřit dík za všechny ty pěkné chvíle, co jsem si užil s Cimrmany. Nepotřeboval bych s ním mluvit. Ani bych ho nechtěl nijak otravovat. Jen bych mu prostě podal ruku.“
„Anděl smrti.“
„Myslíš, že bych za ním měl přijít s kosou?“
„Rozhodně by to bylo stylové.“
„Jen jestli člověk na té smrtelné posteli neztratí smysl pro humor,“ řekl soused a já viděl na co se dívá tam do dálky.

PS.
Chceš o všechno přijít?
Já něco mám?