příčina slovních opruzenin

„Myslím, že je nahoře,“ řekla komusi do telefonu, když jsme byli v nejlepším.
Jestli tedy mluvila o mě, tak nahoře jsem zrovna ani náhodou nebyl.
V tom okamžiku jsem byl dole a to hodně dole.
„Kvůli mě si práci hledat nemusíš.“
Mluvila a ani se nezadejchala.
Měla velký plíce.
Málem mě udusila.
„Já jsem holka soběstačná,“ říkala, aniž by ztratila rytmus žokeje.
A ty vlasy.
Blond a růžové copánky.
Co mě to napadlo?
Jako bych se pokoušel přejít Velký kaňon po provaze bos.

„Tenis nehraju,“ pokračovala v rozhovoru.
„Nejsem Halepová, abych si to pěkný na sobě nechala vzít.“
S radostí a pýchou s nimi zatřásla, a já zase chvíli neměl vzduch.
„Jestli s tebou chci ještě být? Ale Macíčku...my jsme spolu přece pořád,“ říkala něžně a mnohem silněji přirážela jako kdyby mě chtěla odrovnat ze scény.
DO HAJZLU SE VŠEMI VÍTĚZSTVÍMI!
Hlavně s těmi Pyrrhovými.

„Jsi připravenej na noční nabíjení?“ mumlala do mobilu s nechutnou lascivností.
„Už jako by jsme to dělali. Slyšíš co to se mnou dělá?“
Nevím jak jsem byl důležitej.
Taky nevím proč mi říkala Robertku.
Ani maminka mi tak neříkala.

PS. Já jsem Robert.
Řekl soused.