Učedník v opičím království

Bydlím ve třetím patře a najednou jsem dosáhl rukou z okna na zem.
Něco se dělo.
Přestával jsem cítit svoji krev v žilách.
„Já ti říkal, že nemáš jíst tu vtipnou kaši, že ti bude blbě,“ řekl soused, který poletoval před mým oknem a to ani neměl křídla.
„Nemůžeš popírat gravitaci!“
„Já ji nepopírám,“ zasmál se soused.

Dá se zemřít jinak než zaživa?
Už jsem viděl lidi tolikrát umírat.
Ve filmech a v televizi se pořád umírá.
Má žena mi umřela v náručí, když jsem se ji pokusil oživit.
I když soused tvrdí, že jsem ji spíš dodělal, když jsem ji masíroval srdce.
„Ty když se na někoho navalíš.“
To nemůžu popřít.

„Nějak je to teď samej dokument o UFO,“ řekl soused. „Asi nás už připravují na jejich příchod. Počítám, že dopadneme jako indiáni v Severní Americe.“
„My máme silnou zbraň.“
„Pochybuji, že na ně budou platit zbraně.“
„My máme cikány,“ řekl jsem z hrdostí. „Přijde-li kdy invaze z vesmíru, tak jedinej, kdo nám vytrhne trn z paty, tak to budou oni, protože nevěřím, že by s nimi kdokoliv pohnul. Oni jsou prostě zárukou civilizace.“
„No nazdar!“ řekl soused a z projíždějícího auta na silnici se vyklonila hlava malého cikána s rozesmátou tváří, jak mu chutnal život.
„Nazdááááááár!“ křičel nadšeně jako kdyby skončila válka.

PS.
Nikdy bych nedokázal spravit rozbité hodiny.
Rozbít bych je zvládl.