Kolem poletovalo příliš mnoho sarkasmu

„Kdybych tady měl violoncello, tak jsem vám mohl zabručet leccos od srdce.“
„Dejte pokoj!“ řekla mi servírka, která už se nedokázala zamilovat.
Pořád to tvrdila, ačkoliv měla pod kůží tepající orgány.
To se pozná.
Na to nemusím být žádný štamgast.
Taky jsem bejval štamgast, ale s tím se nedá vydržet celý život.
„CO JE TI DO TOHO, ŽE MÁ RANDE SE ZAHRADNÍKEM? KAŽDEJ NENÍ VRAH,“ zařval chlap ve výčepu.

„To jsem se zase vyznamenal,“ řekl soused.
„Po schodech se belhali dva moji vrstevníci o berlích, tak jim říkám, aby sebou trochu švihli, že starej Kohout je proti nim letec, a za zády jsem měl na zdi parte toho starého Kohouta, o němž jsem nevěděl, že před dvěma dny zemřel.“
Roztrhla se chrámová opona.
Lidé potřebují jednou za čas nějakého šaška, co jim plive do ksichtu.

„Už jsem si vzpomněl na to slovo, co vyjadřuje útlak. Diskriminace.“ vyhrkl soused.
„Jasně to je něco jako demokracie,“ řekl jsem zvesela a servírka mi donesla violoncello.
„Tak prosím!“ Dala si ruce v bok a čekala.
Celá hospoda ztichla.
Byl jsem nachytán jak kradu na vlastní zahrádce.
„Ano. Demokracie,“ řekl soused a dělal, že se nesměje.

PS.
Když je člověk mlád, tak toho moc neví.
Když konečně k stáru něco ví, tak mu to k ničemu není.
Svět je proti nám dobře pojištěn.