Zlatý kolovrat se točí a točí

Stačilo mi psát poezii při poslechu opery Jesus Christ Superstar s fotografiemi pana Jana Soudka na stole.
Pil jsem laciné víno a namáčel si co chvíli hlavu do umyvadla.
Měl jsem rád vodu, co mi tekla po těle.
Až nedávno mi došlo, že ta voda měla asi představovat krev.
Ono je složité pochopit sám sebe.
To bude tím, že si člověk pořád na něco hraje.
Až když s tím dá pokoj, tak sem tam něco skutečně zahlédne.
Jaké to je zjistit, že je člověk vlastně vůl?
Velmi osvobozující pocit.

„Dvě věci už rozhodně nechci. Stát se kosmonautem. A bejt zamilovanej. V tom mám jasno. A to už nemám, tak úplně jasno,“ řekl jsem z mrákot noci.
„Já věděla, že ty jsi ten pravý,“ šeptala mi do ucha čarodějka Dulcinea, která ke mně občas přilétala na kouzelné jehle.
Do podšívky košile mi zašila tři staré koruny.
Škoda, že jsme se spolu nevyspali, když jsme byli ještě mladí.
Co když nikdo nebude první ani poslední?

Soused tvrdí, že jedny z nejhorších snů jsou ty, kdy Tam někoho zabil.
Jenže soused se nemůže dívat ani na Markétu Lazarovou.
„Ten film je strašně zlej.“
„Ještě, že máme svět, kerej to vyvažuje svojí dobrotou,“ zasmál jsem se.
„To byla ironie?“
„To byl optimismus.“

PS.
Tak je ta kočka mrtvá anebo ne?
A co my?