zbytky ze stolu

Přezka na opasku velkého chlapa, co snědl mámu a tátu, protože měl hlad.
Přezka pořád rezonovala s kručícím břichem.
Nikdo mu neřekl, že je zločinec a kanibal.
Ta přezka byla příliš výmluvná.
Byla jak signalizační zařízení u vlakového přejezdu.

„Jak chutná člověk?“
Z jediné věty uplete komerční televize minisérii s člověkem, který je odporně zajímavý.
„Zajímavý osud,“ prohlásí expertka na gastronomii, a zdá se, že v ní dlí závist, že sama člověka neochutnala.
Ráda se zakusovala do svých milenců, kteří v tom spatřovali vášeň a především to připisovali svému umění milovat.
Ješitnost mužů netuší, že by mohli skončit nečekaně nízko v potravním řetězci.

Jsme světem nastavované kaše.
Hlad je v každém našem kroku.
I láska prochází žaludkem.
Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek z dětství.
Nedělní poledne otevřených oken celé ulice plné dětských her až do signálu:
„OBĚD!!!“

PS.
K čemu tři přání?
Nikdy nebudeš vědět, co chtít.
Když řekneš nic, tak budeš mít všechno.
Ale co s tím?