oběti reklamních spotů

Čtyři mládenci na břehu řeky si na povel stáhli kalhoty a obnažili své bílé zadky.
To aby svět věděl, co si o něm myslí.
„Plivnout na svět jak na válečnou standartu!“ vykřikl první z nich se zaťatou pěstí.
„Skočit beze strachu na hrobníkovu lopatu!“ přidal další.
„Život je plný much!“ zkusil to jiný nahý zadek.
„Plamenomety také potřebují svoji potravu!“ přebíjel další.

„Necháme To odplavat,“ zahlásil ten první o něco tišeji, když spatřili stále s kalhotami na půl žerdě, nadmuté tělo u břehu řeky.
„A co policie?“
„Ta zdejší bude jistě ráda, že se Tím nebude muset zabejvat.“
„Stejně přijdou na to, že To bylo i tady,“ pronesl s obavou další z nich.
„Ale To už bude jejich věc.“
„A nejsme svědci?“ řekl ten obava, a zadíval se na nahé zadky kolem sebe.
Byli tak zaskočeni, že si dosud nevytáhli kalhoty.
„Já tu vidím jen partu blbců,“ řekl ten první a upravil svůj oděv.
Ostatní ho následovali.

„A co když je To někdo známej?“
„Poznáváš v Tom někoho?“
„Ne. Je To moc...“
„No právě.“

PS.
V okamžiku, kdy se pokusili tělo odstrčit kládou od břehu do proudu řeky objevili se trpaslíci.
„Smrdí. Smrdí. Smrdí.“