pravda je stará kniha obtěžkaná otisky

Kdysi jsem měl na psacím stole papírové ubrusy, na něž jsem mezi kusem kreslil a psal kraviny.
Chvíli jsem si je ponechával, aby nebylo moje budoucí muzeum tak prázdné.
A pak je vyhodil jako všechno ostatní, co jsem sebou vláčel, při dalším stěhování.
Od čeho bych měl to obrovské úložiště v hlavě?
Když opustíš řeku a nejsi vodník, tak jsi mokrý.

Nedávno jsem nechápal proč mi člověk v TV vykládal, jak proběhlo usmrcení svatého Václava.
Vždyť je to pouhá legenda.
Legendy indiánů jsou nám k smíchu, ale ty naše jsme schopni brát jako bernou minci.
Jdeme na to totiž vědecky.
Doplňujeme svoje teorie jak omalovánky.
Představ si, že by Mistra Jana Husa hrál pan Libíček?
Historicky by to bylo správně.

„Vidíš tu jejich úctu ke stáří?“ ukazoval mi soused dvojici Asiatů, kdy syn podpíral svoji matku.
„No. Byla místa, kde tihle Asiati odváděli do lesa svoje vyčerpané matky, aby tam dožily svoji nepotřebnost. A po atomové tragédii té první velké bomby, se nikdo nepostaral o opuštěné děti, takže se nacházely jejich mrtvolky s kamenem v ústech, který cucaly hlady. Zájem o ně měla jen Jakuza, aby je prodávala k prostituci.“
„Ty ale dokážeš pojebat krásný okamžik,“ řekl soused.

PS.
Poběž Karkulko!
K obědu bude vlk s knedlíkem a červeným zelím.