Vlček

Někdy se to tak stává…

Netopýr vymotá z hrdla klubíčko strachu z hrdla

a vtáhne si ho do svého obydlí mezi prasklinami staré věže,

aby se jím týden živil, ohlodával ho jako kost.

Slunce se táhne na provázku za skvrnitou zádí kosatky,

mizí pod vodou a stává se slanou kouli obklopenou rybkami – přísavníky.

Pružinka v ústech se natahuje a dřevěný vlčci se otáčejí, ale nic se mi nedaří říct.

Imaginární přítel za slunečného dne zůstává bez stínu

a já mu nenápadně půjčím pár kousků z koruny mého stromu.

Loutka si pořizuje břichomluvce, plechový bubínek tříletého chlapce.

Vnější lhostejnost vede k překážkám.

Světlo zhasíná, ale kdo ho prosil, aby zhaslo napořád.

Zajíci překračují brod, cítíce nebezpečí s pachem člověka.

A občas jsou básně jako rýhy na zdech a ptají se:

Kdy ses stal tak malým a pichlavým, indiáne.

Kde jsou tvé šípy a odvaha.

Jen pokrčím rameny a zalezu pod stůl, žít v jiných světech vynořujících se z temnoty.

Bojovat pod praporem Marsu a lámat krásu z Venuše

Dotek dvou planet nejmonstróznější a nejpozoruhodnější dědictví,

které zůstalo v nepozorovaném gestu.

Obrázek vytvořen AI