Našinec

Anotace: Prostoduché papírové vyprávění nad vlastním osudem. S klidem přiznávám, že je to místo, které mne našlo, vidím mu do tváře, je to tvář pomíjivá, ale pod ní, je něco co neproudí ani nemizí, ornament jedinečnosti. Klid s tebou bratře. Alfo nezrozených !

V životě mi záleželo pouze na jedné věci. Začít se probouzet do toho kým skutečně jsem. Našel jsem se prostřednictvím poezie, živého verše, umění ve stavení, tichém mlčení. Chvění za srdce tepání a volání a znetušení odtušení rovných úst. vystoupil jsem na jevišti, na tom dětském hřišti, zastavil fantazii, ptal se po tom, po čem žiji, soupeřů bylo i nebylo, oči mne bolí, jsou to místa a v nich stehy našich slz. Snad není příliš brzy, věřím, že se tomu odevzdám, vše do toho dám, silnou vůli pro to mám. Hrdinů plný mlýn, oni roztroušeni, naše energie sjednocená láskou prolitá, v lásce prodlévající, v kráse plynoucí radosti svítící, pro modř třpytivých očí, pro ty děti, jež se učí kým být, neb ony se naleznou, jednou a hned, nebude mi cizí ryzí vize ani cesta z krize do čistoty svých úst, abych držel púst, abych objasnil svůj záměr, proč žiji, proč se vystavuji míšním mokúm mé duchovní misie, naší společné, z níž celý Člověk pije, z níž je živ, v ladném soukvětí, ve vypjetí, na pódium života, skví se nota, mikrofon života a děti věřící zvířecím povídkám. 

 

------

 

XXXX.

 

Je jedinečný

Je jen tvůj

Neznáš jej takovou

Jakou neznáš jen ty sama

 

Sama si slíbíš

Sama si otevřeš

Potom po rozkoši

Projdeš si dále

 

Slunce vysvitne

Jako jitřenkou zkrápíš

Její slzy jemně se chvěje pot

 

Vracíš se vždycky brzy

Ne ta vůně jen bych odběhla

Již bez kalhot

 

Copak svůdné svlékání vábných vábitelů

Můžu se zříci ?

Tohle je tak jemné dojemné

Doličné předměty ano vidím je

Takhle kože lící jaké jsou to támhle

Kanuté zvony ?

 

Jaké jsou to polibky na nebesích ?

Pod klenbou ztemnělou

Jež vrací se kdosi

Jednou a zase zpátky

 

Pod tím co kdys ty líbal vhod

Aniž by jsi řekla že se můžes vydát

Vracíš se zpátky

 

Polapen dechem své kůže

Cechem své růže

Zadkem z nich může

Jeden z hola ven

 

A tak až pobudeš tuhle tu rozkoš

Samoty v lese tichounkém

Krůčkem si dojdeš až jedna může

Zobat všechenkou

 

Hada zmiji jitřenkou

Kořenům matičky zhola

Kořenům zhola ven

Aniž bys kouzlil vracel se zpátky

 

Unáhlen jemností

Aniž bys s múzou můzlil

Přiváněj měděnými jantarovými

Křídlaněmi jež po nocích si svírala

 

Jako vždycky si na mě myslívala

A já s tebou na druhý dluh na druhý břeh

Jak velké je to slovo jak velká je má krev

 

Jak velké jsou tyto kroky

V nichž povzdech prahne

Má nedochvilnost

Z prchlivosti

Jež snoubí se v letu

Nad ječmenem

Jež nevidím

A stále jdu

A pro Tebe

Zde kroužím slovem

Ač dechem jenom

Kůží se vracím

Pro tvou růži Básníku

Pro tvou růži Básníku

 

 

------

 

Zdálo se mi to jako včera, od léta do zimy celý horizont pokání, modlení a jasu, že vesmír si tě vyhodnotí, na jeho dnu, jsou ty lidské noty, ty jeho ostré čepele, čpící lokty do soukmení, do ostrouhraní, jimž prodléváš, vyješ příliš neskonalou půvabnou lhostejností nad svátostí a přes všechen svár, jsi libový jen libozvučným vteřinám, které sis vysnil, aniž jsi kdy otevřel knihu posvěcení, požehnání, nebo roztroušení poryvů neřesti, či klidných zaujetí pro stálost vlastního spasení. Brány se ti otevírají ve vteřinách, kdy opravdu toužíš spatřit, ráčíš vidět nezjevené a nezjevné, jsi opravdovým básníkem, jak jej znala ta cesta, po které jsi přicházel, když krev té látky odcházela a po mozku tvé hlavy se kajícně probírala k životu tekutina, živá míza, voda svěcená a pravěká, z níž jsi se napil, aby jsi nadechl život a osudy v něm obsažené. 

Vystupuješ na ta prkená světla, jako by ses nikdy nesetkal sám se sebou, pod nápisem čas se ti směje, že ještě máš pár čísel, že ještě zůstáváš naživu, než se probereš z úplné zoufalosti setkání, vyprahlé a energické túně proličných políbení probuzeného bezechvění a zase tě pojme ta radost na počátku, ta extatická vůně jarních bylin ze zahrady nadčasové slasti, jíž si byl zrozen a pro níž umíráš a budeš umírat ještě po mnoho, mnoho let po datu tvého úmrtí. Je nelibé psát o své smrti, když se najdeme teprve nedávno, víme jen to, že tu skutečně jsme a zůstáváme tu po všechny věky věků, až na samotném dnu jediné podstaty, kterou neumíme pojmenovat, neumíme jí hlásat, jen víme, že s ní jsme a že je tu v nás a navždycky bude, pokud ji překleslíme do úst tvých klidných a poorných zanícení, jimiž ses vykázal na onen vrch, z kterého ti dal ústy dechu onen proud tolikrát propadnout tvé niterné zalknutí, tvá střídání síly a opuštění nového zraku, který ti byl dán darem a kterého sis plně nevážil ve svých nejvnitřnějších hodinách nad blahem černého zlata snu.

Jako by se někdo, kým jsem dříve byl, probudil, nebo popocházel krajinou s jemným přívsvitem vlahých zátiší, které nepoznávala sama voda jeho bytosti, sama kořennost cviku, toho nezměrného úsilí let, za které sloval hrudní výhled slov, do prapodivných okrov, zaoblinek a mírných porostů metafory, u které vyrůstají opravdové hory, hory snu vášnivého jako plameny a stravujícího jako jícen, v němž se uvařila pospolitost bytostí, ze kterých byl déle předtím složen, ze kterých byl déle předtím vyvážen a zpracován jako struska kovu, jako nádherné záňadří v konstelaci hvězd, jež opustili rodnou planetu, její chrámy, aby viděli záblesk světa, ze kterého se vše pomíjivé rodilo dřív, než stačilo dosadit svůj majestát tělesnému, přírodnímu, neskonalému tvorstvu z nějž tryská a pryští útvary a lány loudivé a pravdivé jako sůl vznešených příběhu sama nepříkrášlená sněním, nebo horečnatým psychedelickým snem o kráse, ze které není jeho nátura, jeho naturel, jeho ústav zdraví, zlomeného natřikrát, podlomeného méněcenností, sobeckým stavidlem panenstvía nízkými oblaky, ze kterých tryská sebenenávist, plitké žadostiučinění a aleje dlouhých a výmluvných nocí nad průměrností lidského údělu ve vesmírném rozpětí, které trhá na kusy to, co andělé nestačili rozervat blažeností těch chvil, o kterých jsme mysleli, že jsou nedosažitelné, nezasažitelné a vidoucné natolik, že se rovnají bohostolujícím v patrech dechu, záprstí hor, kde pata osudu kyvadlem postříbří havranní pera a straky se rozletí v houfech nad stadiony, kde hymny už nepějí na člověka a jeho činy, ale na opuštěnou planetu, která kdysi bývala domovem, krásným, modrým a křehkým, domovem nezapomenutelným jak jen pamět v čele světla může být. 

Ostatky zemské tíže ve vznesly nad můj majestát,

truchlila jsem mnohé dny, zase vyrůstala a prorůstala,

do jiných mnohých své dílo vepsala,

vetkala do kterých se jen vkořenilo,

otesávala jemným dlátem,

jev za jevem se plížila kolem,

abych tě dostihla,

byl jsi tak rychlý v opuštění příbytku,

nyní hovořím k tobě v tobě,

straním se maskám a přesto jich potřebuji,

zvu do příbytků jen když musím,

rozloučím se bez lidských slz,

které proklínám dříve než způsobí záblesk naděje,

umím dělat, že se nic neděje, že nic nemá záměr,

že není či je čas her a všechno se posouvá a točí,

Proudy cifer hýbou světem,

oči osudu bez soudů vidí postavy a silulety,

jsou nemnohé, svět je vyprázdněný,

někdo s baterkou prochází tunelem,

na konci je tma, svěcené temno tmy,

jak je to jen možné ? Ptá se aureola duší

Jak je to jen možné ?

ptá se básník nalézající na cestě 

za světlem plodné lůno temnoty

aby byl oslněn pro samou věčnost

pro tvou růži pozdraven dnem

Pro tvou růži pozdraven nocí

pro naši růží pozdraven harmonií dne i noci

Ve stezkách vždy bojuje o lásku

s andělem nebo s tím

co obléká jeho zlomená křídla

Lidská křídla pravdy

klín lásky

a prameny svobody