Krááása nesmírnááá

Probudila se.

A byla krásná!

Jak jen nemohla být krásná, když u jejího zrodu stály napjatě všechny hvězdy, co jich jen na nebi je??

Promnula oči.

A pomalu je otevřela.

Ten svět, ta krása!

Ale to nebylo nic ve srovnání s její vlastní krásou!!! To si hluboce uvědomovala.

Byla stvořena pro svět! Pro krásný svět, jako zlatá tečka na konci věty.

Jako zlatá malina na krémové polevě krásného dortu.

Ona byla tou krásou!!

Dokonalým vyvrcholením všehomíra!!!

A dobrem! Všeobjímajícím dobrem!!!!

A celý svět se jí za to klaněl!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

A pak protáhla křídla a očistila si nožkami tykadla a vzlétla.

A vzlétla tam, kam patřila, kde je její věčné místo, směrem ke světlu, co jí svítilo přímo nad hlavou...

---

„Fuj, to je hnusnej mol!“ zaječel Vepřoň a mezi dlaněmi rozmáznul můru, která přilétala k lampě.

„To je můra, noční motýl,“ opravila ho maminka, „je velmi užitečný... ale už nevím čím“.

„Je hnusnej, ale už sem ho rozmáznul, hajzla,“ odtušil Vepřoň a šel v klidu spát.