108 - Keystone

Anotace: Další z povídkových pokusů a básní;

Tento příběh se odehrál v době, kdy sovy ještě dávali dobrou noc a dobří strakapoudi vás probouzeli s laskavým porozuměním a láskou...

V jednom zapadlém městečku, na severu Moravy bydlel malý švec, zrovna jaro vcházelo do dveří, krásy a sloneční měsíc květnový, hrot zrození nové země. 

 

V ten den třináctý, za úplňku, zrodil se syn a vnuk, pro tohoto švece velké překvapení,

neb rodina toužila po holčicce, slunce tomu chtělo jinak. Kluk rostl jako z vody i rychle se plavat naučil.

 

 

Věděl kam patří a tak jako jeho otec, s myšlenkou a rukou od pera žil, oči bystřil a srdce šlechtil,

aby plodil jeho božský pyl.

 

Zval do života různé živly a síly, aby mohl pracovat na díle, ale denní starosti jej odrazovali od onoho světa snění a tvoření,

které mu bylo tak blízké a výsostné, avšak každodenní práce na půdě a oraništích jej zeštíhlila a způsobila, že měl ještě více energie k pravým věcem. 

 

Léta tak ubíhala a přes vesnici znovu přecházelo krásně jaro, ještě krásnější než všechna předchozí za života mladého synka.

Jednoho večera, jedna dívka z vesnice brečela, zemřel jí dědeček, kterého měla ráda, milovala chvíle a posezení s ním.

 

'Nyní už to vím' bolest chodí okolo když blízcí odcházejí, vzpomínky je drží v tomto světě, jiné z vysoka padají do našich hlav, jichž usazeny v nich, stolují na našich nepravostech a vracejí se do života když jich nejvíce potřebujeme. Pomyslela si. Před ní jen propast.

 

--- Chlapec, ač bydlel přes ulici, leč nedaleko, slyšel její myšlenky, které splývali s jeho vlastními, přináležející jako odnikud, jako akvadukt potěšení. 

 

Ráno po probuzení, ještě dlouho přemítal o myšlence na radost a bolest, šel ke studni, odkud pohlédl do ulice za zahradu, kudy procházela dívka, jejíž myšlenky slyšel, nejen slyšel, měl silného dojmu, že je viděl, připomnělo mu to silné barvy v černotě, když měl jako dítě neklidné sny.

 

Od ní slyšel malinký niterný pláč, jak vše jednou odchází, ač lidé věří a milují. Toho poledne polkl její první slzu svými ústy. Jak ? Asi si říkáte spolu se nou, již znovu a znovu mrtvým vypravěčem. Povídalo se to na celé Moravě. Byl to víc než jen mýtus.

 

Byl to stavební kámen myšlení a cítění toho chlapce. Přijmout slzu od někoho jiného. Rychle se do ní zamiloval.

Běhali spolu po lukách a společně se smáli prvním roztávajícím vločkám, zároveň je učícím soucitu a křehkosti.

 

Jiného dne o nich zase brečeli, byli to velmi zvláštní děti. Znovu nastalo to překrásné jaro na severu Moravy, jednoho mimořádně teplého podvečera si vylezli nahoru na kopec nad rybníček. On se jí díval do očí tak dlouho, že ticho vypálené sevřeným objetím jim napovědělo ať se přiblíží. Skutečně se objali. V letu ptáků by jeden zpozoroval ladnost a vyšší zpěvnost.

 

Jejich těla se dotkla poprvé za celý rok co se znali. Oba ji pocítili. Čas zmizel z povrchu zemského, pláče jilmů utichly, vánek zjemnil teplem jara, harmonie vdechla kraj. Ještě téhož večera, navštívil chlapec dědečka, kterému se toužil svěřit. 

 

'Stala se mi taková věc, příhoda, prostě se zčistajasna přihodila' řekl po chvíli chlapec. Švec, který mu byl svědkem hovotu duše zpozorněl a naslouchal, neboť byl jeho dědečkem. Hrávali si spolu a on často rád vzpomínal, když si oba hráli a usmívali se na sebe a na rodinu.

 

'Ležel jsem' chlapec pokračoval ' ležel jsem v ní cítíl její srdeční tep'  v hlase se objevovala něha ' její rytmus srdce...připomněl že se zde mám učit lásce' zadíval se do dálky tím všeobjímajícím pohledem 'její ňadra byla a budou dalekohled lásky' družbou mrknutí oka vtekl do radosti

 

'její víčka jak ostrovy hyacintů přítomné vesmírnou blažeností' jeho pohled by předal poezii tisíceré básni 'její dech byl čas nejvyššího tvořené v hoření něhy' poté už jen povlávání rtů. Vteřiny mohly být řekou. 

 

Mrknul počáteční památkou za všechny svědce a zesnulé. 'Hledal jsem všechny odpovědi a teplo vylité z její hrudi, mi ji vylilo do mysli jantarovým procítěním' Švec napnul ucho, neboť tušil, že ona chvíle se nikdy nebude opakovat.

 

Chlapče, mluvíš krásně, miluješ ji, z tvého hlasu cítím, že jednou budeš básník, jako tvůj děd (básník letové dráhy básně) 

vzdychl si a otevřel doširoka oči ' to ona utišila všechny myšlenky, byla víc než laskavou řekou vtékající do otevřeného srdce moří

a tryskajících světel vesel majáků, napravujících tmu, jež celé epochy nemilujících natropili matičce učitelce'

 

Poté dlouhé vyznání tichu. Zadívali se na sebe. Otec a syn. 'Chlapče, nad tvým uměním zůstává rozum stát' zahlaholil švec.

obrátil oči k oknu a zjemnil svoji bdělost do fáze požehnání. Na to uhnul pohledem a hlas se mu zjasnil za poslední hláskou.

 

'Cítil pečeť jejího vyvolení po dlouhých nocích proseb o radu ve věcech lásky a opravdovosti'

Jak maličký si poté připadal ani nemrkl.

 

'Život tě ve velkých chvílích poučí sám, vykvete přítomen zbudoucnělým, umí být něžný i krutý zároveň,

uvidíš...?'

 

Chlapec chvíli přemýšlel a pak se nezdráhal vyslovit 'a dá mi dost sil, abych mohl vidět i po smrti?'

Oběhl kolem židle a chytl jej za ruku. 'To oči žádají tomu po tvém odchodu, co žádá si lásku, je v rukou vyšších než lidských...'

 

'Myslím, že právě tohle je dsi dnes hodlal přijmout, krev očí lásky, stigmat příštích poslání člověka, jeho majestát i jeho hrob'

Oba odcházejí, aby uviděli západ slunce ohořívající za oknem.

'A dědečku, smím se zeptat ještě na jednu otázku?'

 

Vlídně pokývnul - 'Proč mysl člověka vždy nahmatá jen stín věcí příštích?'

Jsi okraj svobody vidoucí v dál, tam kde básník zastavil, aby se poučil,

 

Švec si vzal svůj čas než odvětil,

spadla hvězda, klidná a zářivá.

 

když Vergil hleděl v kosu  lásky sál...?

tam stín míru v rozbřesk nový se podíval...' 

 

....