dej si pozor, co si přeješ..

Jako němá výčitka, tak tu seděl ten batoh, na zemi. muselo se to zrušit. píchla mě vosa, natekl mi ret. A já si řikám, dej pozor, co si přeješ.

Přála jsem si rozchod s tebou.
A tys mi ho dopřál, přesně tak, jak měl vypadat.
Jak jenom dokáže někdo naprosto přesně vizualizovat mojí (ano použiju svojí konkrétní osobu a ne slovo něčí) představu.
Do detailů.
Dávala jsem mu snad indicie. Mezi řečí, nebo snad pohledem.

A právě proto, mi chybí.

Dokonalost by přec neměla existovat
A to (ano, použiju tu větu) ani v případě dokonalého rozchodu.

Źe prý jsem promarnila šanci.
Znamená to, že jsem tebe nedostatečně využila, coby vysoce funkční hračku. Jako panenku, co umí kakat, čůrat, mluvit, má lidský vlasy, několikero značkovejch šatů, ale možná jsem chtěla, aby uměla i brečet.

Z nás dvou nejsem já, ta co šanci promarnila.
Protože já brečet umím.

A to přesto, že mám nabubřelou namyšlenou teorii, že jsem ti v leččems podobná. Chci to bejt já, kdo bude sedět na trůně, shlížet na tebe shora a přimět tě prosit a škemrat. A zároveň to přece tolik nechci.

Láska.

L

Á

S

K

A



Tohle možná byla pravda..