skryté konce___

Mluvím na tebe každý den
to urputné šílenství monologu
nekonečných vět
co někdy se s tvými zamotají
v uzel z dřínového lýčí
a vůz
pořád šplhá v těžkých závějích
a odhrnuje na okraj
všechnu bídu těch
neprošlapaných cest

Napsala bych ti, jak potajmu brečela, ale koho to zajímá a
stejně to nebudeš nikdy číst.

jen do tenka už
signál
(ten někdy bolí nejvíc)
sněhové zábrany všude
přes oba kopce
do údolí
tam vždycky uvízneš
zkoumavým pohledem
ale co já vím
možná jen v duchu
počítáš stádo svých krav
a kozy z lomu co na zimu
dechem míří do teplého chléva
jen tam
voňavé seno
a zlatý prach
vzduchem víří
jen tam
zahříváš dlaněmi
neviditelné konce pramenů
co nedokážeš
rozplést
ty pláčeš po meči
a já po přeslici
a naši psi mezitím vesele
rozcupovali ten gordický uzel
(ohlodaná kostra otomanu z níž groteskně trčí
všechna ta péra zmaru)