Samosprávkárna duší

Zašel jsem k psychiatrovi.
Byla tam psychiatrička.
Na zdi měla obraz růžové leoparda.
Recepční měla krátké vlasy a obrovské oči.
Tak jako nějaká Husárková.

Čekárna i ordinace byly v jedné místnosti.
Zcela bylo vymazáno soukromí.

„A to jste slyšela, že ta Asiatka Joko teď tvrdí, že tu slavnou píseň imedžin od Lennona, vlastně z větší části napsala ona?“
Bavily se dvě starší ženy.
„To jde o prachy,“ pokyvovala hlavou ta druhá.

Všichni jsme seděli za takovým velkým starým stolem se šuplíky.
Chyběl mi tam někdo, co nosí pití.
Co chvíli jsme se do nich dívali.
Šuplata velkou moc mají.

Když jsem přišel na řadu.
Doktorka mě chytila za ruce.
Vůbec se ke mně chovala jinak než k ostatním pacientům.
Jen tak přes rameno jsem ostatním sdělil, že ženy se mnou měly vždy soucit.
O nic jiného nešlo nikdy.

Fakt ten nedostatek soukromí byl divnej.
Bylo to jak skákat nahatej na trampolíně uprostřed městského náměstí a nebýt zpitej.
Že by zase nějaká nová metoda, jak zatočit s naší nedostatečnou duševností?
No já nevím...
Pořád mi tam chyběl někdo, kdo by nosil pití.