podzimní retuše

Jednou jsem šel s mladou dívkou vybírat nábytek pro její byt.
Byl jsem do ní zamilovaný, protože měla krásné oči jako kráva.
Vyznal jsem se jí v opilosti a pak jsem ji potkal střízlivý.
To nemohlo fungovat.
Vodila mě po městě a povídala a povídala.
Já byl jako na trní.

Moje nesmělost měla velkou sílu.
Byla mnohem silnější než všechny moje city.
Co asi po mě tehdy ona dívka chtěla?
Už se to nikdy nedozvím.
A takových situací jsem zažil spoustu.

Dal jsem si rande jako velký světák a pak přišel nesmělý hoch.
Ty dívky skutečně přišly, ale najednou tam byl někdo jiný.
Byl jsem tam já.
Bez oné samozřejmosti s níž jsem je sváděl.
Tak trochu jako dr. Jekkyl a Mr. Hyde.
K čemu nějaké preparáty?
Bohatě stačil alkohol.
I ten však vyprchal.
Nemohl jsem přece být pořád opilý.
Zkoušel jsem to.

Ještě jsem nevěděl nic o tom, že mám fobii z lidí.
Od koho bych se to mohl tehdy dozvědět?
Až zpětně chápu mnohé ze svého počínání.
Nebyl jsem zase tak zbabělý.
Ale kdo ví.
Je fajn mít vzpomínky na hraní.