Kniha se inspirovala skutečným příběhem

Házely jsme jako děti po sobě jílovitou hlínou na pružném klacku s pořádným švihem.
Pěkně to bolelo.
Někdy jsme tu hlínu házely kdo vejš.
Jindy zase do dálky.
Toho jsme ale zanechaly, protože jsme trefily paní učitelku na její zahradě v záhonu tulipánů, kterých si moc cenila.
Dostala jí do pozadí.
Zaječela a přepadla do tulipánů v nichž vytvořila průsmyk.

Půl roku se z nás snažila dostat kdo to byl.
Vykládala nám, že za socialismu nemůže být nikdo týrán a že strana a vláda usiluje o to, abychom se měli všichni dobře a byli spokojení, ale TOMU HAJZLOVI, CO MI UDÉLAL JELITO NA ZADKU A ZNIČIL TULIPÁNY, TAK TOMU BYCH SEŘEZALA PRDEL, ŹE BY SI NA NÍ TEJDEN NESED!

Barbaři jsme všichni.
Nedá se jen tak vyčlenit část obyvatelstva a říci: „To jsou Voni!“
Všichni jsme součástí všech.
Všichni jsme Voni.
Všichni jsme ponejprve neumístění jedinci.
Jak rosteme, tak se necháme zblbnout až do té míry, že se prostě zařadíme.
Od čeho jiného by bylo školství?

PS-
Kdysi se tvrdilo, že meteory jsou normální kameny, do kterých udeřil blesk.
Kameny přece nemohly padat z nebe!
Vysvětlovalo se, že kulový blesk vytvářejí sovy, které se v dutinách shnilých stromů otřely o fosforeskující látku.
Vysvětlení se sovami připadalo vědeckým kruhům uspokojivé až do roku 1965.