Tortura jako něžné pohlazení

Sedával obráceně na židli u kovové pumpy.
Nechal si od papouška vytáhnout svůj osud.
Klaunův krejčí mu vzal míru.
Hospodský vymyl jeho štuc s obrázkem.
Měli se tu všichni rádi.
Ti, co tu zbyli.
Občas si zašli do planetária.

Vydal se na zbožnou pouť.
S trumpetou a v papírové čepici s namalovanými čerty.
Zatkli ho a požádali o vyšetření od psychiatra.
„Nemůžete po mě jen tak chtít, abych se zbavil svojí trumpety. Kdybych nemohl do světa vytrubovat svoje moudra; tak co bych dělal?“
Vzali mu aspoň tu čepici.
Jeho žena ho odvedla domů.

Myslel na svoji ženu.
Kdo z nich bude ještě ráno žít.
Jediné, co po člověku zůstává je vzpomínka lidí, co vám byli nejblíže.
Věděl to.
Doufal, že ho žena přežije, aby tu ještě chvíli byl.
Až tady nebude.

PS.
Dvanáct objektů kroužilo dlouho nad letištěm.
Nebyly to talíře, ale nočníky.
Boží nočníky.
Jistěže Mu nemůže stačit jeden.