Často chceme vypadat jinak než vypadáme

„U nás na vsi byli občas kejklíři a provazochodci. Postavili si takové vysoké stožáry, aby mezi nimi mohli natáhnout lana a producírovat se. Já ale neměl nikdy takové atrakce rád. Jenom mě rozbolel žaludek,“ sáhl si na ta místa muž, co vypadal trochu jako Johny Deep v roli piráta, protože měl zrovna tak ušmouchanej obličej.
„Tak jsem šel raději navštívit pojízdný zvěřinec,“ pokračoval ve výkladu.
„Pár otlučenejch maringotek natřených na zeleno a postavených tak, aby tvořily uličku. Klece s vypelichanejma tvorama, co dosluhovali svou cirkusovou slávu,“ řekl Johny D.
„Jaký to asi je, když vymírá takovej živočišnej druh?“ zeptal se s uhrovitou naivitou mládenec, co nahlížel do kontejnerů vedle něj. „Jaký to asi je, když máš čím dál tím míň kamarádů?“ řekl a hrábl do kontejneru tak, aby viděl, co je u jeho dna.

„Pět korun a mohl jsi jít dovnitř,“ pokračoval Johny D. a opřel se o naloženou káru.
„Přiznám se, že si pamatuji především lva. Když jsem procházel kolem jeho klece, tak se totiž posadil. Najednou byl tak obrovskej,“ řekl a otřásl se.
„Dorazil jsem na konec uličky, kde jsem se měl obrátit a jít zpátky. Jenže jsem měl dřevěný nohy.“
„Proč se vlastně lidi nudí?“ vystřelil mladík akademickou otázku z nitra kontejneru, aby se objevil s dvěma knihami, které měli tvrdou vazbu potřísněnou hořčicí a ještě něčím těžko definovatelným.

„Hledal jsem očima na zemi kámen,“ pokračoval Johny D. zapřený o káru pokladů.
„Hodit kamenem. Možná první úkon, co člověk vědomě učinil. Vždy to začíná a končí kamením. Kámen je to nejstabilnější, co tato planeta nabízí,“ vykládal, když si zapaloval cigaretu a jeho mladší druh opět zmizel v útrobách kontejneru.
„Kámen je ta největší skutečnost. Pokud tedy člověk není malej fracek a v cestě mu nestojí lev. Co na tom, že byl v kleci?“
„Hodili by se do místnosti s gilotinou nějaké veselé kachlíčky?“ ozvalo se z kontejneru.
Ta věta na okamžik vyrazila muži s vizáží Johny Deepa vzpomínku z hlavy.
Snad přivolala jinou vzpomínku.
Byl to ale opravdu jen okamžik.

„No nic se mi nestalo a domů jsem se dostal. Taky, co bych mohl chtít za pět korun?“ řekl dvojník Johny Deepa a náklad o nějž byl opřen se s rachotem sesypal z káry.

PS.
Šel jsem do lesa a nepotkal ani jednoho vlka.
Karkulky se tam procházely s kočárky.
Z některých trčely chlupaté čenichy.