Vystřižené srdce z krepového papíru

Kouřila cigaretu v dlouhé špičce.
Spíš pro manýru než cokoliv jiného.
Prohlédla si moji sbírku rezavých klíčů.
Nic neříkala a to bylo přesně ono, co jsem chtěl slyšet.
Otiskl jsem dlaň na zeď-
Na ní jsem namaloval její cudný akt.
Ani se nemusela svléknout.

Výčepní natočí pivo a servírka se směje i na lidi, kterých by si jinak nevšimla.
U výčepu plná sklenice s utopenci.
Ta tam být musí, i kdyby je nikdo nejedl.
Jde o zachování kontinuity.
Jako se po válce musí odsoudit hodně lidí, aby se nedostalo na ty, co by si opravdu zasloužili být souzeni.
Máte paraplíčko?
Do sklenice piva?

„Rád bych se vrátil mezi piráty,“ vypráví dědoušek babičce s klenotem svých dýmek zapřenou mezi zuby.
Sedávají spolu už pár století na kraji kamenného mostu se zbytkem plynové lucerny, která už dávno přeběhla na stranu elektřiny.
V oblacích toho podvečera se promenovala žena.
S podvazky a pohledem nabídky.
„Rád bych se vrátil mezi piráty,“ vedl si svou dědeček i když tu ženu viděl.
A možná i proto.
Ty přístavy.
„Určitě bych byl kapitánem.“
„A měl pásku přes oko a dřevěnou nohu,“ nechá se slyšet babička opřená o jeho hruď, která už je jako zbytek vánočky po svátcích.

PS.
„A to víte, že v hotelu nesmíte spát s mužem, když nejste manželé?“
„A kde s ním tedy smím spát?“
„Mohlo by se to hodnotit jako prostituce.“
„Koho?“
„No vaše.“
„A proč ne jeho?“