Kdysi jsem se domníval, že člověk má vždy možnost utéci

U výčepu stáli andělé.
Notovali si neznámou melodii, jak už měli upito.
Z kapes jim čouhaly seznamy lidí.
„Ještě vyzkoušíme tu broskvovou vodku a půjdeme,“ řekl jeden z nich.
Na talířku na pípě cinkly mince.

„Pro mojí matku byla většina holek, co jsem přivedl domů, děvky. Dneska hned každá vleze klukovi do postele, tvrdila a já jsem kýval hlavou: „Kéž by!“ vykládal jeden od stolu v putyce.
„Za našich časů to nebylo, vedla si dál svou. Nějak zapomněla na to, že se musela v 18 letech vdávat, protože byla těhotná. To bylo něco jinýho, smetla to ze stolu“
„Je zvláštní jak je svět jinej, ačkoliv je pořád stejnej,“ prohlásil druhý od stolu.

„Všiml jste si pane kolego,“ řekl jeden z andělů. „Jak se lidi chovají podivně, když myslí na sex? Když se domnívají, že by to mohlo vyjít. Jejich obličej to úplně změní.“
„Hrachová polévka zalitá smetanou,“ řekl druhý anděl a stočil zrak k nebesům, aby mohl dopít panáka.

SVATEBNÍ KOLEKCE! AGENTURA S KOŽENOU BIŽUTÉRIÍ SHÁNÍ ESTÉTA! Vyřvával automobil na silnici za oknem.

PS.
Strašně se flákám.
Ale i tak se snažím v tom najít řád.
Ani flákat se člověk nemůže jen tak cik cak.
Je to pak totéž, jako bezmyšlenkovitě umírat v díře na medvědy.
S medvědem.