Stává se mi dost často, že nevím čemu se lidé smějí
Stává se mi dost často, že nevím čemu se lidé smějí
Anotace: Asi nemám smysl pro humor
JOHANKA Z PARKU.
Poklekla a namísto modlitby mi udělala dobře.
Nerouhám se.
Byl tam i ten, co mu kape voda ze šosu.
Líbal se se štikou.
V letech, kdy dech voněl alkoholem.
Mé břicho bylo stolem, na němž hrály ženy vrchcáby.
Měnil jsem princezny na žáby.
Trpěl si v bezpředmětném splínu.
Proséval v dlaních hřbitovní hlínu.
Touha zvítězit ke mně nikdy moc nepatřila.
Já jsem byl spíš pro bílého koně.
Přijet na bílém koni.
Jo to byla tak moje poloha.
Před barem za barem nikdo nesmí stát.
PS.
Nikdy jsem se nechtěl dotýkat skutečného světa.
Nejspíš jsem se bál, že se rozplyne v okamžiku, kdy mi to bude nejméně vhod.
Až budu zase dítětem.
Půjdu na to jinak?
Komentáře (13)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk04.10.2023 15:55:17 cappuccinogirl
Před nedávnem jsem napsala dílu: Vrchcáby života... no vidím, že i ty sis je dnes rozhodil... :-) a mistrně. Jen z nich vůbec není patrný, co padlo a kdo nakonec vyhrál... jenže tohle není jasný nikdy, takže jseš zas proklatě ZE ŽIVOTA!
04.10.2023 13:29:27 uživatel smazán
Snad Johanka z parku nepozná za svojí službu bližním pocity intenzivního páleni kdekoli po těle...:)
