na karetě

Někdy mám ruce plné troskotání,

nové je v dálce a nejdál starý svět.

Těžko mi myslet na spásu, až za ní,

že vlastně není koho opouštět.

Mlčím vstříc mořím, voda láme pohyb,

když ostrov mizí, má tvar člověka,

divoši ohněm pokřtili své bohy,

na jejich návrat nikdo nečeká.

Svobody po krk, v trasách dravé želvy

zvrásnělý krunýř cítit v zádech růst,

z karetí duše dlouhý výdech šel by,

oceán Pátků, neznám větší půst.