Člověk je hračka, co po sobě zanechává příliš mnoho odpadu

Anotace: ...

„Rozum nebo setrvačnost? K čemu se přiklonit?“ zadunělo z poloprázdného kontejneru.
„Já bych řek´.“
A hlas vyklouzl společně s tělem z kontejneru na pevnou zem.
S knížkou o saturnáliích a konzervou fazolí s Trenčanským párkem.
„Jo..,“ řekl.
A nic víc.

„Mě zase dřevění nohy a slyšíš, že bych si stěžoval?“ řekl chlap, co vypadal jak Talibánec.
„Taky mám svoje touhy. To je jasný. Třeba zapomenout vlastní příjmení. Tu nálepku. Ten odkaz rodičů.“
„Vždyť už si ho dávno nepamatuješ,“ řekl mladík s konzervou.
„Jenže cejtím, že tam pořád někde je. Drásá mi v mozku jak žhavej drát. A kdyby tak chtělo shořet. Jenže to si se mnou jenom tak hraje On.“
„On na tebe kašle. On kašle na všechny. On o nás nejspíš ani neví.“
„Lidi by neměli mít jména,“ řekl Talibánec. „Jména jenom zbytečně zahušťujou prostor kolem nás. I v nás. Já mám problémy i s tím, abych pochopil, že jsem.“

„Lidi většinou nevědí, že jsou. A ani to vědět nechtějí,“ řekl mladík, když se díval na datum spotřeby na konzervě.
„My...!“ a rozpřáhl ruce do široka až málem praštil Talibánce konzervou do tváře.
„...co se motáme světem kolem konťasů, víme o skutečnosti mnohem víc než ti, co denně dřepí u televize. My jsme skutečná skutečnost.“
„To bych si přál,“ zasnil se Talibánec. „Aby mě někdo vymazal mozek.“
„Tak to sis vybral špatnou sociální skupinu.“
„Já se nepamatuju, že bych si to vybral,“ řekl chlap se šátkem na hlavě a podrbal se ve vousech.

PS.
Nedávno jsem slyšel zvláštní větu:
Jak můžete v 21. století věřit na duchy?
Co s tím má společného století?