Plavčíku dej si bacha ať se neutopíš!

Plavci na řece mávají.
Někteří se potápějí.
Někteří se už ani nevynoří, ale stejně to vypadá, že jich je tam čím dál tím více.

„To je křest,“ tvrdí paní, která venčí ve vodním toku svojí běluhu.
„Tihle chřestilové s amulety se tady vždycky zjeví, a pak to tady vypadá jak na Ganze. Kdybych to byla věděla, tak jsem dneska s Miluškou nešla ven,“ říká rozmrzele, ale běluze to zdá se nevadí.
Klidně si ve vodě užívá nic nehledíc na ty potápěče víry.

„Jak já se dostanu na druhou stranu?“
„Zkuste to přeskákat po těch jejich makovicích. Ať jsou aspoň trochu k užitku.“
„Vy je nemáte ráda?“
„A měla bych? Miluško! Půjdeme domů!“ odpoutala se ode mne, aby nacouvala s bazénkem na přívěsném vozíku u velké tříkolky.
Miluška do něj elegantně vskočila, aby si nevylila příliš vody.
Panička ji láskyplně přikryla mokrým ručníkem.
„Není moc těžká?“
„Mám elektromotor. Zlatý Tesla. Sláva střídavému proudu! Hanba Edisonovi,“ řekla stará žena.
Nastartovala a pomalu mizela.

PS.
Zaslechl jsem kuňkání žáby a myslel na princeznu.
Šel jsem si vyčistit zuby.