Kdo se směje naposled?

„Doufám, že mě nepomlouváte?“ zeptal jsem se dvou žen u nás na chodbě, které mluvily tak tiše až skoro nebyly vidět.
Přesunuly se ke mně jako stín.
Zmačkaly mě do tvaru papírového míče.
Chvíli si se mnou nahrávaly.
Na vyčištění podlahy to bylo dost.
Stačilo pak na mě dýchnout, abych se navrátil do původního stavu a mohl šlapat do schodů.
„Dobrou noc,“ špitl jsem a za oknem jsem si povšiml koňských očí, které jakoby tušili, že byla řeč o salámu.

Lásko natři mě na jakou barvu chceš!
Už dávno jsem chtěl vzít tenhle svět jako peřiny a dát ho po noci provětrat do okna.
Jenže slova nejsou činy.
A pořád ta obava, jak to dopadne.
V hlavě s myšlenkami:
Jaký to má všechno smysl?

Snažíme se vymámit z jalové krávy tele.
I dnes zrána mi volal v hlavě hlas: DŮKAZY! DŮKAZY!
Bylo to tak zničehonic, že jsem se až lekl.
Jak se s tím vyrovnávala Jana z Arcu?
Převlékala se za chlapa a vyháněla Angličany z Francie.

PS.
Ó ty někdo, ukaž mi moji cestu!
Ó ano.
Ó díky.