Fraktály ženských tváří

Dneska mi vrazila nějaká paní do ruky leták, abych se probudil.
„To by se člověk vůbec nevyspal. Copak jsem čert?“
„Vy to nechápete,“ řekla.
„A vy ano?“
„Stačí, když si to přečtete?“
„Opravdu. A píše se tam něco o tom, že jsme ti, co přežili invazi prezervativů a antikoncepce?“
„To není pravda!“
„To jsou vaše vlastní?“ ukázal jsem prstem na její hruď.
„Sprosťáku.“
„Právě jste se zalekla pravdy a po mě chcete, abych se probudil.“

Dokázal bych dát svému bližnímu ledvinu?
Rád bych se probudil.
„Kdo by mohl chtít tvojí ledvinu?“
Otázka se vytrácí za mlžného rána s močí v odtoku okapové roury.
Fakt je lepší močit bez krve.

Ještě se hodně hlučelo, ale já se už potajmu viděl v pruhovaných peřinách.
Byla v nich copatá dívka s červenými mašlemi.
Já se však těšil především na to, jak se do nich zahrabu.
Tu dívku jsem tam měl jako purpury, jako to voňavé, co rádi dýcháme.
Tu boží plotýnku nad níž si ohříváme ruce.
Těším se na nerušený spánek.

PS.
Přeplavaly tři ženy Vltavu od Děvína k Vyšehradu.
Co chtěly?
Pravdu a lásku.
Domů se vrátily těhotné.