v kartách se osud, tak snadno odvíjí

Chvíli jsem šeptal do noci něco o kolonizaci Měsíce.
Pak jsem vstal a políbil skleněnou výplň okna, co chutnala po mouchách.
Venku poblikávala lampa pouličního osvětlení jakoby se nemohla rozhodnout.
Ano či ne?
Znám ten pocit.
Vypadl elektrický proud a tak by se hodila pořádná svíce z turné masturbátorek.

Na rameni mi dřímal osel s perutěmi.
Za límec mi spadl uschlý list.
Chtěl jsem si ho přečíst.
Jenže nejsem moc honěnej v cizích jazycích.
Nikdo se neptá na názor větví na nichž visí oběšenci.
Jen si zakrýváme nos, že tady něco smrdí.

„Já se narodil v česnekovém světě mojí mámy, která se bála upírů. Byl jsem jen malou odpovědí na její přání, když bez ustání čechrala chodník kropenkou, co našla v odpadcích za hřbitovní zdí, jak neměla ráda prach.“
„No a co?“
„Takže beru za vděk vším, co mě nechá na pokoji a nekousne.“

PS.
Kam se poděl ruměnec na tváři?
Někdo ho vypil.