Kde končí pravda a kde začínají povídačky?

Ve snech jsou prostory opravdu časoprostorové, že člověk mnohdy pořádně neví kde vůbec je.
Klidně je na více místech najednou a nijak to nebrání ději.
Naopak ho to velmi zvláštně posouvá.
To je konečně zábava.
O zábavu nám jde vždy v první řadě ať už tvrdíme cokoliv.
Máme pocit, že zábava nás může nějak dostat z toho maléru, že tady jsme.
Stačí sklonit hlavu.
Co jiného taky udělat, když se ti chce zvracet?

Byla noc úplňku.
Šel jsem domů silnicí, co vedla lesem a něco zaslechl.
Zrychlil jsem krok.
TO něco taky.
Skoro jsem běžel, ale i tak cítil, že to šumí hodně blízko za mnou.
Na potvoru nejelo žádné auto.
Otočil jsem se a viděl zářící oči s chumlem mlhy kolem špičaté chlupaté hlavy.
Přibližovalo se TO.
Jsem ztracen, pomyslel jsem si a ztuhl na místě.

A POTOM MĚ TO POŽÁDALO O ZPOVĚĎ.
Netušil jsem, že vlkodlak potřebuje zpověď.
Spíš se chtěl jenom vykecat.
Ono i vlkodlak může mít city.

PS.
A jak vrtěl ocasem, když mě nakonec sežral.
Abych nic nevykecal.
Protože jsem byl jenom člověk.