„Kolik jsi měl těch panáků?“

Někdy se stane, co čekáme a jindy zase ne.
No rozhodně jsem nečekal, že ta servírka začne zpívat Mercedes Benz jako Janis Joplin.
Taky se jí hned jeden chlap snažil sáhnout pod sukni, jak chtěl najít zařízení na plejbek.
Ona se zasmála tím smíchem Joplinky a bodla ho tužkou do oka.
Kolem stolu seděli starý chlapi v papírových čepicích, jak parta večerníčků v důchodu a slzeli smíchem nad tím poraněným okem.
Jde přece o to kdo je uvnitř a kdo venku.

Byl to takový ten večer kdy nechtěl být nikdo za každou cenu vítězem.
Nebyli tam totiž žádní novináři.
Ti vytvářejí všechno to dusno a napětí, aby měli o čem psát dál a dál.
Mají přece novinářskou legitimaci.

Vyspal jsem se v čepičce pana Křemílka s umělou pannou v životní velikosti.
Každej touží mít nějaká ta privilegia.
Rádi se zasníme, když se nikdo nedívá.
Namáčíme vlastní obrazy do zvěrokruhů slavných osobností.
Na zahradě poletují parašutisté zrozeni z květů pampelišek.

PS.
V každém čase se věci nějak opakují.
I žízeň je pořád stejná.