Smějeme se jakoby se nás to netýkalo

Anotace: ...

„Měla bych ti něco říct,“ řekla mezi pokrmy z písku.
Ve šlehačkovém období mluvila jinak.
Většinou si zpívala v cizích jazycích.
Já mluvil pořád stejně.
Hodně jsem mluvil, jak jsem měl v hlavě ty věci.
Vystřihoval jsem si z novin články o lidech.
Nikdy o politice.
Tam se mění jen osoby a postavení, ale rétorika je stejná.
Totálně nudná.
Doufal jsem, že se nikdy nedočtu, že jsme ve válce.

Byl jsem přiotráven sazemi a klubíčky vlny.
Na houpacím křesle ovčí babička vyprávěla pohádky.
Zpoza ní vykoukla hlava.
„Měla bych ti něco říct,“ opakovala ta žena.
Jistěže jsem ji znal.
Jen jsem ji nepoznával
To bych potřeboval vysvětlit.

„Budu muset odejít,“ řekla.
„Kam?“
„Pryč.“
„Na jak dlouho?“
„Navždy.“
„Ty umíráš?“
„Ne. To ty umíráš.“
„Aha.“
„Vlastně už jsi umřel.“
„Aha.“

PS.
Bylo to tehdy tak parné léto.