Srdce ze dřeva do něhož jsou zaražené hřebíky

„No, a potom jsem ji přečetl její práva,“ řekl dost hlasitě chlápek, co chtěl být slyšen.
„A jak se zachovala?“
„Vlezli jsme spolu do postele.“
„Ona ti práva nepřečetla.“
„Prohlásila, že já žádný nemám. Začala se svlékat, a když měla na sobě jen podvazkový pas, tak si udělala selfie.“
„Okouzlující.“
„Přitom se konečně usmála, ale jen na tu chvilku potřebnou k focení.“
„Okouzlena sama sebou.“

„S těma čtyřkama se ani nemohla stát jeptiškou. To by Ježíš koukal, co to má za nevěstu.“
„Třeba by byl rád,“ řekl člověk, který měl dvě levé boty.
„To vás ty boty vážně netlačí?“
„Dyť jsem na tom takhle od narození.“
„Já bych asi chodil pořád dokola. Jde s tím tančit?“
„Bez ženy ano.“
„A co v posteli?“
„Když se zhasne...“

„Slyšíš jak je ten svět už jinde. Jsem moc rád, že jsem starej. Kam se poděl všechen ten cit, slušnost a takt?“ řekl mi kamarád.
Při té řeči se zadíval na obrovské břicho ženy v požehnaném stavu, která šla okolo nás se šťastným výrazem v tváři.
Mile se usmál a ukázal na její bříško.
„Opravdu jste chtěla být takhle těhotná?“

PS.
Na cestě nemůže člověk potkat sám sebe.
Nebo ano?