Nová metodika opravy duší

Zašel jsem k psychiatrovi.
Byla tam psychiatrička.
Na zdi měla obraz růžové leoparda.
Recepční měla krátké vlasy a obrovské oči.
Tak jako nějaká Husárková.
Čekárna i ordinace byly v jedné místnosti.
Zcela tak bylo vymazáno soukromí.

Všichni jsme seděli za takovým velkým starým stolem se šuplíky.
Chyběl mi tam někdo, kdo nosí pití.
Co chvíli jsme se do nich dívali.
Šuplata mají velkou moc.
Když jsem přišel na řadu.
Doktorka mě chytila za ruce.
Vůbec se ke mně chovala jinak než k ostatním pacientům.
Jen tak přes rameno jsem ostatním sdělil, že ženy se mnou měly vždy soucit.
O nic jiného nikdy nešlo.

Fakt ten nedostatek soukromí byl divnej.
Bylo to jak skákat nahatej na trampolíně uprostřed městského náměstí a nebýt zpitej.
Že by zase nějaká nová metoda, jak zatočit s naší nedostatečnou duševností?
No já nevím...
Pořád mi tam chyběl někdo, kdo by nosil pití.

PS.
Zabloudil jsem na pěšince, kterou jsem znal z dětství.