Čišelo z nás mládí a spermatická nejistota

V ranci, co jsem dostal od pinglů jako dar za věrnost, jsem nosil proškrtané papírové pivní tácky.
Namísto sportovních pohárů.
Však to bylo lepší než tahat kamennou dlažební kostku z cyklistického závodu Paříž – Roubaix.
O čem všem by dnes ještě mohl psát Ota Pavel?

„Kousl bych tě do jazyka, ale zapomněl jsem si doma zuby,“ řekl jsem cizí nevěstě, která pila šampaňské ze svého střevíčku velikosti 44.
Dopila.
Podívala se na mě.
A vzala mě kramflekem do hlavy.
Mám hodně vlasů, ale stejně to bolelo.
A tak jsem byl rád, když jí tu botu znova dolili.
Počítal jsem, že ještě tak dvě boty a vyspí se i se svědky.
Já jsem svědek nebyl.
Já šel jen okolo.

Přestřihl jsem už dávno pupeční šňůru s minulostí, ale pořád se ještě sem tam objevím před rodným domem.
Nevím kde jsem se tam vzal.
Prostě tam jsem.
Otevřely se dveře.
Kousek sna z minulého večera nahlédl dovnitř.
Byla to doktorka v průsvitné košili se zrzavými vlasy.

PS.
OKAMŽITĚ ODTAMTUD VYLEZTE!
Fajn.
To bych ještě musel vědět kde jsem.