Snad až příliš se mluví o paradigmatech

Taky bych si rád zametl před vlastním prahem, ale pořád nemohu najít to správné koště.
Sousedka mi nechce to své půjčit.
Argumentuje, že ji moc dobře sedí do ruky, ale bůhví proč si při těch slovech sahá na svůj klín.
Vždy se to pokouším zamluvit.
„Ještě se vyrábí sklapovací pastičky na myši? Pamatuji na to cvaknutí. Na potěšení, že bude o strávníka méně, ale i na tu obavu jít k pastičce, kde bude mrtvolka.“
„To koště vám prostě nemohu půjčit,“ nenechá se sousedka přesvědčit.

Koupil jsem si los pro štěstí.
Byl na něm čtyřlístek a nic jsem nevyhrál.
Měl jsem štěstí?
„Existence je pomíjivá záležitost,“ nechali se slyšet hlasy.
„Kdyby to tak byla pravda,“ řekl jsem posmutněle.
„Nelíbí se ti tvůj osud?“
„Poznal jsi někoho komu se líbí? Kdo by chtěl vysvětlovat medvědovi proč ležel v jeho posteli?“

Stín na schodišti se zastavil.
Nehybná tolerance na zdi.
Po zábradlí sjížděla kočka v papírové čepici Večerníčka.
Tiše.
Bez zbytečného halasu silvestrovských nocí.
Stín na schodišti překročil svůj vlastní stín.
V touze sklouznout se taky na zábradlí.
Všiml jsem si, že má koště.

PS.
„Copak je život jen čekáním na pilulku?“
„Raději byste čípek?“ zasměje se sousedka, která mi nikdy to své koště nepůjčí.