Spatřil jsem hříchy žen a zjistil, že to jsou jejich přednosti

„Kdo zvonil na ty zvony?” ptal se před kostelem velmi nazlobeně muž v tuhém obleku, který měl upnutý až ke krku. „To nebylo zvonění. To byl neskutečný kravál.”
„Co se mě týče,” řekla macatá ženská, která si kecla na schody kostela. „Tak pro mně jsou zvony vždycky kravál.”
Roztáhla doširoka svou sukni pevnýma nohama a nevypadala jako někdo, kdo se chce začít modlit.
Ptáček seděl na větvi a prozpěvoval si.

„Ženská!” zavrčel na ní oblek.
„Zvony jsou úžasná hudba, ale nesmí na ně zvonit kdejaký idiot. To se musí umět. Jako se ženou,” dodal s nádechem čehosi lascivného a mrkl na ni.
Vypadalo to...strašně.
Věnovala mu jen o moment delší pohled a ušklíbla se.
„Vy chlapi si všichni myslíte bůhví jaký nejste básníci.”
Po té mlaskla masitými rty, které by dokázali na jeden zátah vysát pět piv a pět chlapů navrch.
Tuhý oblek to zaznamenal z první řady a začalo mu zvonit v uších.

Okolo zvonice prolétala čarodějka Dulcinea na své kouzelné jehle.
Vyhazovala z mošny prezervativy ve tvaru vánočních zvonečků.
Kolem hlavy ji kroužilo ptactvo a netopýři.

PS.
Měli na sobě závodní čísla.
A jeden z nich nápis Enola gay.