někdo musel sestrojit hodiny...

Říkal jsem ji Švédko.
Byla tak mladinká a krásná.
Celá žlutá od svých slámových vlasů.
Ještě teď, když se pokouším vybavit její podobu, tak je to jako kdyby mě slunce svítilo do očí.
Měla tak nádherný žlutý vlasy jako ty dresy, co nosili švédští hokejisté, když jsme je ještě občas poráželi.
Měla zrovna tak modrý oči, jako ty jejich korunky, co měli na prsou.
Byla to křehká mladá bytost s plnými rty.
Zní to jako klišé.
Co bychom byli bez klišé?

„Jsi snad léčitelka?“ ptal jsem se jí a ona klopila oči.
Chtěl jsem se s ní modlit, ale ona měla kolena stále příliš blízko u sebe.
Nevěděl jsem kolik je ve mě lásky a kolik chtíče.
Dalo by se spočítat kolik už bylo spácháno vražd z vilnosti?
Chtěl jsem si s ní stoupnout na zábradlí mostu a skočit dolů, ale ona zmizela.
Proletěla kolem mě na svých krásných křídlech, anebo já profrčel kolem ní ve svém opileckém stroji času?
Na chvíli jsme se do sebe zamilovali.

Einstein měl za to, že čas existuje, ale je závislý na událostech a prostoru.
Čas není schopen existence jen sám o sobě.
Potřebuje zážitky.
Potřebuje sex.
Potřebuje člověka?
Celý vesmír potřebuje sex.

PS.
A to děsí katolíky ze všeho nejvíc.