JÁ je něco velmi problematického

Nikdy jsem nepotkal kouzelného dědečka.
Nebo ano?
Leccos člověk mine, aniž si všimne, jak je to důležitý.
Potom vede hlubokomyslný rozbory proč to minul.
Dospělost je plná hlubokomyslností, protože si člověk najednou myslí, že něco ví.
Má přece zkušenosti.
Už se dotkl rozpálenejch kamen a ví, že to pálí.
HAJS!

Vzpomínám na nápisy předešlého života.
KAŽDÝ ZAMĚSTNANEC PÍCHÁ POUZE SVOU VLASTNÍ PÍCHAČKU.
Měl smysl pro humor, ten, co to napsal?
Či šlo jen o zodpovědnost pracovníka ROH?

Pamatuji tvoji nahotu jednoho večera, kdy jsi stála vedle postele pod níž vrčel tvůj pes.
Neměl mě rád.
Nakonec skončil na silnici pod autem.
„Neudělal to schválně?“ ptala jsi se.
Byl starý.
Měl i trochu prašivou kůži a velmi svéhlavou povahu.
Možné bylo všechno, protože na to, aby vběhl neopatrností pod kola auta, byl příliš chytrý.
„Nevím,“ řekl jsem tehdy.
„Možná si myslel, že už ho nepotřebuji, když jsi přišel ty.“
Fakt jsem to nevěděl, ale ty možná ano.

PS.
Zvířata umí žít a umírat.
My si na život jen hrajeme.