Nevěřit legendám je velmi naivní

Vlezl jsem si do úložního prostoru ve starém gauči, abych měl klid.
V televizi dávali Spalovače mrtvol.
Ztlumil jsem zvuk a chvíli se díval jen tak potichu mezerou zaklapnutý, jak víkem rakve.
Čarokrásná.
Všechno je v hlavě uloženo.
Na věky věků a snad i dál.
Nevěsta celá v bílém odnáší zbytky z hostiny.
Na chodbě štěkal pes.
Kočka to neumí.
Na holé zemi se třesou cizí problémy, co vypadly z obrazovky televize.

Pozoroval jsem tři děvky postávající na rohu ošklivého domu nad barelem plným ohně.
Vztyčovaly si prsa kuřecím masem v pushupkách.
Čistily si špínu za nehty obrovskými pilníky.
Měly strach ze svateb.
A podobných bílých věcí.
„Odkdy potřebují lidé na svých zbraních tlumiče?“
„Od té doby, co už je po válce,“ řekla jedna z žen, co poznala na jedno kouknutí, že nejsem kunčaft.

Ještě pořád vnímám kapelu WWW, tak zatím dobrý.
“Vím, že až na to budu mít...”
Nemám se komu mstít, ale poslouchám je rád...tři, čtyři, pět...
Hlavně, aby mě nikdo nenutil nosit plynovou masku.
Hlavně...co já vím?

PS.
Zpod hladiny se vynořuje potápěč.
Nebo je to vodník?