Kdo z nás někdy nejuknul klíčovou dírkou?

Klečela na houpacím koni, jak chtěla dosáhnout na smyčku, co visela z trámu v kůlně.
„Nedává to smysl,“ řekl ten houpací kůň a vypustil koblihu z pilin.
Občas spolu vedli rozhovory jako kameníci nad hroby.
Utržené rampouchy ze střechy při nástupu jara.
Asi se nenajde nikdo, kdo by se aspoň jednou nepokusil nakopnout Boha.
Pro všechno to lidské, co na něj navěsili.

Našla kmín v ponožce.
Takže se musela celá svléknout.
Vzpomínka na jedno dávné jitro.
Když souložila s hrobníkem.

„Fakt jde o život, když jde o život?“ zeptala se jak vánoční pohlednice bez známky, která nikdy nedoputuje k adresátovi.
„Golem prý může být mementem pro lidstvo ohledně klonování,“ zhoupl se kůň.
„Zahlédla jsem Pegase jak kulhal směrem ke stáji.“
Neřekl na to nic.
Jen se zhoupl o něco víc pro orgasmus jejího těla.

PS.
„Mohl bych?“ Zeptal jsem se, jako kočovník, co se snažil překvapit obyvatelstvo loutkovým divadlem.
Z nebe odpověď nepřicházela.