Kdo by tomu věřil?

Ve skříni visela hanba v dětských punčocháčích.
Vážně o tom hovořili během televizních diskusí.
Nádeníci s profesory.
Plní dobrých nápadů, jak se hanby zbavit.

„Smím prosit o zápalku?“ zeptal se muž bez stínu.
„Tady se nekouří.“
„Nechci kouřit. Chci to tady podpálit.“
„No, ale to...“
„Máte lepší nápad?“

„Jak dlouho ještě?“
Ptají se, i když to nechtějí vědět.
Smějí se tím smíchem, co zadrhává, jak jehla přenosky gramofonu na staré desce.
Kdy melodie dostává rozměr špatného nadechnutí, co může být posledním.
Kdo by tomu věřil?

PS.
V 19. století nacházíme stopu podivné osoby nazývané Springheel Jack: v noci zářil, uměl skákat či létat a pokoušel se o komunikaci s lidmi.
No fakt.
Kdo by tomu věřil?