Na náhrobek seru!

„Na náhrobek seru!“

Řek jsem si na starým hřbitově tuhle odpoledne. Seděl jsem na lavičce, slunce hřálo tak akorát a kolem bylo plno lidí.

Mrtvejch lidí.

Doktor mi řek, že mám půlroční rakovinu. Prej půl roku, a bude po mně. To je snad poprvý za život, kdy je něco opravdu moje a nikdo mně to nevezme.

„Che!“ uchechtnul jsem se. Dyť já teď můžu přece všecko!

Můžu chlastat, můžu chodit nahej a moh bych i vraždit…vlastně je to svým způsobem druh svobody.

Vědět kdy.

Najednou ten tlak na prsou zmizel.

Myšlenky se vykouřily, snad tím slunečním svitem, či čím.

A mně bylo blaze, jak už dlouho né…