v cizím portfoliu

Balonky z poutě mají v sobě stále něco kouzelného.
Přežívají již mnoho generací.
V dětské tváři to nafouklé nic vždy vyvolá úsměv.
Snad nám připomínají naše duše.
Pamatuji se na duše z ryb, které nosil domů otec.
A taky si pamatuji, jak se začaly mrskat již upravené půlky kapra od šupin na talíři.
Lekl jsem se.
„Co se děje mami?“ ptal jsem.
Ale copak vám matky někdy něco řeknou.
Rozhodně vám nesdělí důležité věci.
Nedůležité věci vám vyčtou.
Nic ve zlém.

Jaké je to někomu dát život?
Jaké to je někomu vzít život?
Obojí končí smrtí.
A teď babo raď!

„Jsi moje teatrální skutečnost,“ říkal dívce, která nosila ráda jeho trenýrky a vystavovala se v otevřeném okně oblečená jen do nich.
Zatímco dole na ulici vždy dva, tři, čtyři kluci dělali kliky a přemety.
Doufali, že si jich všimne.
Neměli žádné tušení o exhibicionismu.
Jak mohli vědět, že exhibicionista exhibicionistu nevidí?

PS.
V koutě komory ležel kohout, který byl rád, že je tam kde je, když přišla Polednice.