Krajkové kouřové záclony pro neslyšící

Nesnášel kamenné sochy z barokních časů.
Lezlo mu na nervy, jak si na něj spousta těch hromad kamenejch svalů otvírá hubu.
„Vypadají jako kdyby snědli něco zkaženýho a myslí si, že je to moje vina.“
„Hm a co říkáš tomu, co si vymyslel Hrubý v té svojí hospodě? Místo židlí postele. Je to normální?“
„Šetří to čas,“ řekl.
„Včera si tam ke mně na mojí postel vlezla taková nakrátko ostříhaná holka.“
„Vždyť říkám, že to šetří čas,“ řekl a díval se nevraživě na dalšího kamenného obra.

„Kdysi jsem chtěla dělat aranžérku a máma mi řekla, co když bude válka, tím se neuživíš, vykládala mi ta holka a pokračovala, že kdyby znovu žila, tak by chtěla být odstřelovač. Tím by jsi se uživila v každé době, řekl jsem jí a pak jsme se opili. Přespali jsme v hospodě.“
„Pak se nemůžeš divit, že nemáš zážitky, když pořád spíš,“ řekl nabroušeně, protože toho baroka bylo kolem příliš.
„Já mám zážitky i když spím,“ řekl jsem spokojeně.

SOUDRUZI, DOBA JE VÁŽNÁ.
Zaznělo nám nad hlavou.
Ten chlap vypadal jako Fidel C. v dobách své největší ohnivosti.
I doutník zasmrděl.
I svině proběhla kolem.
Ale ta je vždy poblíž našich zátočin.

PS.
Můj mozek začal malovat komiksy.
To mu nemohu mít za zlé.
Už ho ten svět asi nebavil, takový jaký byl.