Jsme příliš tuctový, ale kdo nám to řekne?

Šli jsme s kolegou kolem obchodu, kde půjčovali svatební šaty.
Zastavili jsme se a dívali se, jak to mají vyzdobené.
Ze dveří vyšla pěkná tmavá paní a ptala se jestli jdeme k nim.
My se bránili, že nikoliv.
„My už jsme na ženění moc starý,“ řekl kolega, „Jedině kdybyste si mě chtěla vzít vy.“
„My obdivujeme, jak to tady máte krásné,“ řekl jsem já.
Paní poděkovala a zmizela.
„Hele! Nemyslela si, že se chceme brát my dva?“ povídám kolegovi.
Ten se na mě podíval a řekl: „Tak tebe bych si v žádném případě nevzal. Jsi starej, šedivej a tlustej.“
Těžko se divit, že z nás má mozek srandu.

„Víte já se budu muset rozvádět,“ řekla nám paní Simonová.
„Vy určitě nepijete tolik jako ten...,“ hledala paní Simonová slova „...co se s ním rozvádím,“ doplnila větu a pokračovala snůškou pomluv na jeho hlavu.
„On se pořád tahá s nějakýma děvkama. Víte, že jsem u něj našla kalhotky, jak pro čtrnáctiletou holku?“
Mlčeli jsem.
„Každou chvíli běhá do lesa. Říká, že na houby, ale těch nikdy moc nepřinese, tak kdo by mu věřil. A zrovna včera přišel domů a měl slipy od krve. Tak já vám to říkám, když se mě tak ptáte,“ zakončila svou řeč.
„Já jsem se vás ale neptal,“ řekl jsem.
„To nevadí, tak jsem vám to řekla a teď to víte,“ dorazila nás nekompromisně.
„Samý kurvy,“ mumlala, když nás opouštěla.
„Pochopit člověka je nesmírně složité,“ řekl jsem k vzdalující se ženě.
„Kdo by se tím zdržoval?“ řekl kolega.

Zavřel jsem oči a nechal plynout myšlenky, tak jak přicházely.
To mám ze všeho nejraději.
A taky mám rád kaňky na papíře.
Ale kdo dneska už ví o kaňkách?
Kolikrát za život zemře herec ve svých postavách?
Může si být pak jistý svojí smrtí?

PS.
Na zdi mezi střepinami lahví a ostnatým drátem se špatně sedí.
I když...
...jako dítě jsem to zase tak nevnímal.