Lekl jsem se falešného sněhuláka

Ve škole říkali, že zelená barva je dobrá na oči, když učitelé skřípali křídou o školní tabuli.
To jsem ještě chodil k holiči.
Měl jsem pexeso s postavičkami z Večerníčku.
Chodil si do mlékárny k Vajcům pro mléko, co vám nalili do bandasky speciální naběračkou.
Dotýkal jsem se bez obav bláta na polní cestě.
Šoural se v něm v gumácích, a nikdy jsem nebyl sám.
Samota mi nikdy moc nešla.

„Vaše kapsy, pane!“ vyhrkl na mě člověk s oboustrannou tváří.
Tváří, co měl i na zátylku, jakou nosí Indové, když chtějí nabulíkovat tygrovi, že ho pořád sledují, aby je nekousl a nesežral.
„Myslíte, že když se necháte potetovat, tak vás svět lepší přijme?“ zařval na mě.
„Já nemám na těle ani tečku.“
„Kdo mluvil o těle?“
„Jestli mám potetovanou duši, tak mi to musel udělat někdo, když jsem spal,“ řekl jsem poplašeně.
Co mi to hvízdá v uších?

Dívky, co rády tančí s upíry.
Vysedávají mezi hopsajícími králíky a tvrdí, že už nikdy nebudou jíst maso.
Jen krev budou pít.
Jak zpíval Jan Spálený: Asi v tom bude nějakej háček.
David Bowie si vlezl ve svém posledním hudebním klipu do skříně.
A byl konec.

PS.
PROSÍME POŘÁD BOHA O POMOC.
Ale co vlastněme chceme?