Nikdo si nemůže stěžovat

VAROVAL JSEM JI.
Moment.
Ona vlastně varovala mně.
To je ten mužskej princip, jak si vždy myslíme, že jsme to my, co zachraňujeme.
Pohádky.

Jen zvedla prsty k umlčení mých slov.
Poslouchal jsem jako pejsek.
Proč taky ne.
Měla v pohybech noty.
Pomuchlaný podzim.
Pekanové ořechy.
Plus a mínus.

Byla ve mně struska mládí.
Vydrápal jsem nehty její portrét do staré omítky.
„Slečno máte taky pudy?“
„Někde je mám,“ řekla. „Ale nevím kam jsem je založila.“
U pasu ji viselo těžké portmoné, jak už to v hospodě bejvá-
Musel jsem zaplatit.

PS.
Když jsem na ni nepřestal přihlouple zírat, tak mi típla cigaretu o hřbet ruky.