Zaposlouchal jsem se

Polila se rumem, aby přebila chlast, co z ní táhl.
A ten nevinej ksicht zmalovanej životem, kdy postávala za plotem, co byl celej z knih.
„Někde tady by měla být kniha o kouzlu sebevraždy,“ bloudila pohledem po svazcích knih.
„To se mě netýká.“
„Ale jistěže týká. Ještě bych tady někde měla mít stopky, protože ty budou stačit na to, abychom změřili tvůj brzký konec.“

Tiskla svá nahá prsa na kolena, a ta ji sotva stačila, i když pas měla tak štíhlý, a vlasy tak dlouhé.
„Jakživ neuklízím po desáté večer,“ řekla.
„A co děláš po desáté večer?“
„Usínám sama.“
„Jak smutné.“
„Nejsem smutná.“
„Já jsem smutnej.“

„Miluješ zimu?“ zeptala se.
„Mám osm dnů kdy ano.“
„A které to jsou?
„To nevím. Ale vím, že existují.“
„A to ti stačí?“
„Mám na vybranou?“

PS.
Svět je tak zamotanej.
Co všechno jsme si mohli říct, kdybych za něco stál.