Říkáme ne a vevnitř nás to řve ano

Měla čtyřkilová prsa.
Alespoň to sama říkala.
Jinak to byla drobná blondýnka s pihami na nose.
Naposledy jsem ji viděl, když jsem chlastal na terase hospody ve Zbečně.
Svítilo krásně sluníčko a pod námi tekla špinavá Berounka.
Pili jsme děsivě sladké rakovnické pivo a vedli veselé řeči, kterým jsme se mohli smát jen my.

Stála pod oknem hospody s děckem v náručí a čekala na svého muže.
Kousek vedle ní se pásl oslík.
Hotovej Betlém.
Pořád byla roztomile krásná.
Já už byl tak krásně opilej.
Svět byl takovej jakej měl bejt.
Svět už takovej bejvá i když se nám to vždycky nemusí líbit.

Nikde jsem dlouho nevydržel, protože jsem měl za to, že jinde to teprve začne bejt zajímavý.
Mnohdy to trvalo i tři dny než jsem se zastavil.
Byl jsem jako žralok, co nesmí přestat plout, protože by se udusil.
Nebyl jsem tak nebezpečný.
Nechtěl jsem být.
Jen jsem byl.
Sbohem ty pihovatá dívko.

PS.
Jak dlouho se musí vařit vesmír, aby byl poživatelný?